zahrady

Zahrady Tokya

Jak je patrné, vracel jsem se z nákupu foťáku dříve než jsem zamýšlel a přitom jsem měl v úmyslu ho co nejdříve vyzkoušet. Pro tento účel se velmi dobře hodila Jindai Shokubutsu, což je botanická zahrada nacházející se nedaleko ústavu (a tedy mého dočasného bydliště). Na kole jsem se k ní dostal ani ne za 10 min především proto, že jsem si to již před týdnem zkusil nanečisto.

Zde je několik málo ukázek pořízených fotografií, přičemž na jedné z nich si jistě povšimnete i mé maličkosti (velikosti oproti standartizované japonské výškové jednotce). I když jsem měl foťák teprve první den a tím pádem jsem trpěl silným ochranitelským komplexem, nebál jsem se ho dát někomu do ruky aby mě vyfotil, protože v porovnání s ostatními patří můj Nikon D40 k nižší třídě o kterou správný japonský fotograf ani koutkem oka nezavadí. Obrázek květu leknínu byl pořízen při testování objektivu s efektivní ohniskovou vzdáleností 300 mm a i když jsem silně zaujatý pozorovatel, tak musíte uznat že vykresluje krásně.

Jinak vám toho o samotné zahradě říct nemůžu, protože žádný prospekt v angličtině jsem nenašel a na lístku nebylo anglicky a potažmo latinkou ani slovo.

V sobotu, o týden později, jsem se rozhodl navštívit další zahrady, na něž jsem našel reference jako nejkrásnější v Tokyu. Plán opět spočíval v dopravě přes stanici Shinjuku, kde jsem chtěl dokoupit polarizační filtr a dálkové ovládání k foťáku. Filtr byl na

můj vkus nějak moc drahý a dálkové ovládání vyprodáno, takže jsem se nezatížen balíčky vydal dále. Musel jsem ještě kousek popojet lokálním vlakem, ze kterého se mi naskytl výhled na železniční koridor, kterými je Tokyo protkáno. Na fotce to bohužel vidět není, ale řidič měl na monitoru rozsypaný čaj, takže nevím jak poznal jestli je všechno v pořádku. Nechtěl jsem mu za hlavou použít blesk, aby mě nevyhodil za zdokumentování takového nezodpo- vědného přístupu, takže musite věřit mému očitému svědectví..

Kupodivu to těch pár stanic úspěšně odřídil, takže jsem se mohl vydat směrem na Koishikawa Korakuen. Zahrada byla založena v roce 1629 (Eda period) Tokugawa Yoriusou a dokončena v období jeho následníka Mitsukuni. Ten spolupracoval s nějakými číňany a i jméno Korakuen je odvozeno z čínského Gakuyoro-ki, což znamená něco ve smyslu: zahrada pro užívání si moci později. Je to nejstarší zachovalá zahrada v Tokyu, i když se zmenšila na čtvrtinu původní velikosti. Následují fotky krás zahrady, které si je možné prohlédnout i v detailu.

I když je v Japonsku konec podzimu, přesto se zde najdou vyšlechtěné sakury kvetoucí i v této době. Další fotka zachycuje už výše zmíněný fakt, proč jsem se nemusel o svůj foťák strachovat. Poslední dvě fotky jsou pro znalce, kteří znají nebezpečí vodního ptactva a ví, že ze zdánlivého klidu do strašlivého běsnění přecházejí velice rychle a bez příčiny.

V podstatě u vchodu do zahrady byl tradiční japonský dům, o němž jsem se domníval, že by to mohla být nějaká lepší restaurace. Nakonec jsem nesebral odvahu tam vlézt a vydal se tentokráte pěšky do zpřístupněné části císařských zahrad. Po cestě jsem narazil na restauraci, kde mě dokonce překvapili přepisem některých jídel do angličtiny. Evidentně si s tím překladem moc hlavu nelámali, protože jsem si objednal krabí maso a přinesli mi jakési roládky, v nichž sice byli kousky krabího masa, ale převážně byli naplněny neznámou hmotou nevýrazné chuti. Ochuzuju vas o originální názvy, ale nejsem je schopen přečíst a to co ona řekne si nezapamatuju, nehledě k tomu, že to navíc nemusí být název jídla. Když už jsem u toho, tak jídlo a rýže se řekne stejně a to gohan, i když pro obojí existuje spousta dalších výrazů.

Po tomto intermezzu jsem pokračoval do zahrad. Jak je vidno z následujících fotek, byly dobře střeženy a dalo by se říct, že pojmy jako vodní příkop a hradby nabývají v tomto případě širšího a vyššího významu. Na třetí fotce je čajový domek (v tomto případě dům), který byl postaven až v roce 1912 podle stylu z doby Meiji. Původně se nacházel v jiné části císařských zahrad a na toto místo se přesunul až při otevření pro veřejnost. Čtvrtá fotka pak zachycuje Hyakunin-bansho, což byla největší strážní budova císařského paláce pro 100 samurajů, kteří chodily normálně na šichty (i noční). Pak tu máme prostorný trávník s výhledem na okolní zástavbu a krásně střiženou borovičku.

Pak už následoval přesun domů, který se obešel bez nejmenších problémů, protože už jsem měl prozkoumaný terén z minulého týdne. Dokonce jsem si počínal až tak zkušeně, že jsem nastoupil do expresu, který staví jen ve vybraných zastávkách, a který dohnal lokálku vyjíždějící dřív, do níž jsem přestoupil a možná jsem tím ušetřil až 10 min cestovního času.