Novinky

Na čem pracujeme: Může Solar Orbiter měřit magnetické pole v eruptivních protuberancích?

10. února letošního roku se ke Slunci vydala evropská sonda Solar Orbiter. Jde o pozorovací kombajn s desítkou přístrojů, na nichž se velkou měrou podíleli i čeští odborníci. Jedním z přístrojů s výraznou českou účastí je Metis, koronograf sloužící k pozorování vnější vrstvy sluneční atmosféry. V představované práci autoři na modelu diskutují, zda a za jakých podmínek bude možné využít měření z Metisu pro určení magnetického pole v eruptivních protuberancích a výronech hmoty do koróny. 

Metis, kosmický koronograf na palubě sondy Solar Orbiter, je přístrojem navrženým pro studium eruptivních protuberancí a výronů hmoty do koróny v bezprostřední blízkosti Slunce. Dalekohled bude fungovat ve dvou spektrálních kanálech, a poprvé v historii tak umožní současné pořizování snímků těchto dynamických jevů jak v ultrafialové oblasti spektra (s výrazným příspěvkem od vodíkové čáry Lyman-α) tak v oblasti viditelného záření. Spektrální okno kanálu viditelného světla zahrnuje i héliovou čáru D3 v oranžové oblasti, která má vysoký diagnostický potenciál pro studium magnetických struktur ve sluneční atmosféře. Autoři představovaného článku tuto možnost zkoumali podrobně.

Dnes nikdo nepochybuje o tom, že při formování struktur ve sluneční atmosféře hraje magnetické pole rozhodující roli. Ostatně obrázky z pozemních i kosmických přístrojů nás o tom přesvědčují. Magnetické smyčky vyplněné horkým plazmatem – to je realita vyšší sluneční atmosféry. Určení intenzity magnetického pole v těchto strukturách je ovšem velmi obtížnou úlohou. Magnetická pole jsou ve srovnání s těmi fotosférickými, která stojí např. za slunečními skvrnami, výrazně slabší a není tedy možné použít osvědčenou metodologii založenou na Zeemanově rozštěpu spektrálních čar v magnetickém poli.

Metis byl navržen tak, aby poskytoval nejen snímky s intenzitou záření, ale současně bude poskytovat i informaci o jeho polarizaci. Právě informace o polarizovaném světle může být klíčová ve věci měření magnetických polí v koronálních strukturách. Výhodou je, že ve viditelném světle koronální plazma téměř nezáří, neboť je příliš horké. Původcem viditelného záření je v drtivé většině světlo fotosféry, rozptýlené koronální látkou. V závislosti na vlastnostech látky se účinně rozptylují jen ty vlnové délky (spektrální čáry), pro které jsou vhodné podmínky. Héliová čára D3 v tomto není výjimkou. Ostatní záření téměř volně prochází. Rozptýlené záření je polarizované.

V přítomnosti magnetického pole ovšem u některých spektrálních čar dochází k částečné depolarizaci záření vlivem tzv. Hanleho jevu. Hanleho jev je účinný pro magnetická pole s intenzitami v hodnotách jednotek až desítek Gaussů, což je přesně předpokládaná situace v koróně. Héliová D3 čára patří mezi ty citlivé na Hanleho jev a z měření depolarizace by tak mělo být v principu možné určit intenzitu pole, které tuto depolarizaci způsobilo. Celá věc má ale jeden háček: kanál viditelného světla Metisu zaznamenává nejen záření D3 čáry, ale také spojité záření v rozsáhlé spektrální oblasti. Klíčem tedy je tyto dva příspěvky odlišit.

Eruptivní protuberance zachycená přístrojem Atmospheric Imaging Assembly na družici Solar Dynamics Observatory 4. května 2017.
Eruptivní protuberance zachycená přístrojem Atmospheric Imaging Assembly na družici Solar Dynamics Observatory 4. května 2017.

Petr Heinzel a Jiří Štěpán ze Slunečního oddělení ASU spolu se zahraničními kolegy studovali možnosti naznačené diagnostiky. K tomu využili síť modelů eruptivních protuberancí a výronů hmoty do koróny z předchozích prací. Pro tyto modely studovali očekávané záření, jaké by zaznamenal kanál bílého světla přístroje Metis. Z těchto modelů vyplývá, že pro plazma s teplotou mezi 30 000 a 50 000 K bude pro kanál ve viditelné oblasti světla přístroje Metis příspěvek héliové čáry D3 rozhodující, faktorem pět až sedm přesahující ostatní příspěvky spojitého záření. Naštěstí právě tyto teploty se očekávají v jádrech výronů hmoty do koróny a v eruptivních protuberancích. Díky tomu, že Metis bude měřit polarizované záření, lze pro velký rozsah teplot mezi zhruba 20 000 a 80 000 K od sebe odlišit zářivé příspěvky spojitého záření a čáry D3. To by mělo bohatě pokrýt myslitelné situace.

Magnetické pole s intenzitou v hodnotách jednotek Gaussů pak při teplotě kolem 30 000 K způsobí depolarizaci záření o přibližně 10 %. Taková hodnota by podle specifikací přístroje měla být snadno dosažitelná. A tak pokud půjde vše dobře, můžeme se za pár let těšit na rutinní mapy koronálního magnetického pole v aktivních objektech, podobně jako jsou dnes k dispozici rutinní mapy fotosférických magnetických polí.

Michal Švanda

Citace práce

P. Heinzel, J. Štěpán, a kol., On the Possibility of Detecting Helium D3 Line Polarization with Metis, Astrophysical Journal 900 (2020) id.8, preprint arXiv:2007.08940.

Kontakt: prof. RNDr. Petr Heinzel, DrSc., pheinzel@asu.cas.cz